Někdy si myslíme, že najít toho pravého nebo tu pravou pro náš vztah stačí. Ano, je to důležitý předpoklad, ale rozhodně to není všechno.  Jednoduše nestačí jen prvotní chemie, která nám zamotá hlavu a naleje do žil koktejl hormonů, jehož původním účelem je zachování života a rychle se rozmnožit. To není úplně partnerská láska. Na každém vztahu je třeba neustále pracovat.

Pokud si myslíme, že když budeme na druhých závislí a chtít s nimi být 24/7 a dávat jim otázky: „Kam zase jdeš? nebo „Nedokážu bez tebe žít…“, také není láska.

Někteří žárliví až paranoidní jedinci mají pocit, že svou věčnou žárlivostí, uzurpování druhého a chtít ho vlastnit, projevují dostatečnou náklonost, tak se mílí. To také není láska.

Narcisti, kteří potřebují neustálý obdiv od svého partnera, aby tak utvrzovali svou hodnotu, nebo člověk, který je závislý na druhých má až panickou hrůzu z opuštění a dělá ledasco, aby s druhým mohl být…ani to není láska.

Každý si do vztahů neseme něco, co jsme odkoukali ze svých rodin a vztahů okolo sebe. Nalepily se na nás všechny strachy, obavy, smutky, opuštění nebo zklamání. Ale také radost, sebedůvěra, a důstojnost, kterou jsme díky bezpečné vazbě jako děti mohly zažít. Neseme si spoustu programů od svých rodičů, ať už to byly pochvaly, podpora, kritika, neustálé hodnocení nebo nedej bože ponižování. Tyto vzorce pak dost ovlivňují náš dospělý život a záleží jen na nás, jak se k tomu všemu postavíme.

Jak tedy správně milovat?

Milovat znamená starat se aktivně o růst a štěstí našeho milovaného partnera. Vím, jaký je to člověk, jsem si vědom, jaké má touhy a potřeby a ty se snažím respektovat a naplňovat. Pomáhám mu být takovým člověkem, jakým on sám chce být. Podporuji ho v jeho růstu. Ctím a respektuji jeho volby a beru je vážně.

Co nám jiný člověk nikdy nemůže dát?

Lásku a naplnění potřeb, které nám měli předat naši rodiče. Přitom, když uprostřed svého hrudníku nemáme tu silnou kotvu zdravého sebevědomí, ale máme tam díru, máme neustálé tendence si ji naplňovat od druhých, ale většinou to nemá dlouhého trvání a nám to nepomáhá.

Nikdo nám nedá pocit absolutního přijetí, pokud sami sebe nemilujeme a nevážíme. Za své potřeby jsme si zodpovědní jen my sami. O jejich naplnění je třeba se postarat sami, ale můžeme o nich říct i partnerovi, aby nám s nimi trochu pomohl.

Ale jinak je dobré si uvědomit, že mé potřeb jsou má odpovědnost. Někdy ale ani nevíme, jaké ty potřeby máme? Častou chybou, kterou ve vztazích děláme je, že partner odhadne naše potřeby a pak se o ně do konce života o ně automaticky stará. Tak to bohužel není a nefunguje Své potřeby je fajn s partnerem umět sdílet a nedávat mu je jako rozkaz, ale jako svou preferenci. Někomu dělá bohužel problém si říct, co by chtěl. Bojí se intimity a odmítnutí. S tím mají nejvíce problém „hodné holky a hodní kluci“, kteří v dospělosti museli dělat šťastné hlavně své rodiče.