OBJEDNÁVKA

Termín

Čas je pouze orientační údaj. Budeme vás kontaktovat ohledně upřesnění.

Kontaktní údaje

V souladu se zákonem č. 101/2000 Sb., v platném znění (zákon o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, dále jen „zákon“) souhlasím se zpracováním poskytnutých osobních údajů.
OBJEDNÁVKA

Co vše se ještě musí stát, abychom se konečně zastavili?


Přiznám se, že nad touto otázkou se neustále udivuju. A nejen u svých klientů, ale také u svých známých a přátel. Specialistky jsou v těchto otázkách ženy.  Jak dlouho mnohým trvá, než pochopí, že péče o sebe samé, vědomá pozornost k sobě a čas pro sebe jsou přesně tím, co ke svému životu potřebujeme nejvíc?
 
Kam až jsme ochotny zajít i přes hlasité volání našeho vnitřního hlasu, bolesti a signály našeho těla. Často tyto důležité signály umlčíme růžovou pilukou,  únavu zapijeme další dávkou silné kávy a večer, kdy se doploužíme domů, tak si dáme skleničku vína nebo i dvě na uvolnění toho velkého napětí z celého dne…a tak to jde stále dokola, den za dnem. Proč nemáme sílu se zastavit? To musíme čekat, až se stane něco zásadního, něco bolestného, smutného, to nás konečně probere?
 
Věřte mi, že nemusíte čekat na ten úplně poslední krok až…
 

 

Jestli dovolíte, popíšu vám dva příběhy. Jsou to příběhy mých klientů, zároveň mých známých, od  kterých mám souhlas k vyprávění. Jsou reálné. Jsou ze života. A jména záměrně neuvádím. Nehodí se to a  není to hlavně důležité. Důležité je, co si z těch příběhů odnesete.
 
První  je příběh mladého muže. Byl plný síly. Jeho život byl extrém. Rychlý. Vše dělal na 120%.
Byl úspěšný, oblíbený a velmi pohledný muž s nastartovanou kariérou už v mladém věku. Nic nebylo problém. Práce na plný výkon, k tomu společenský život, sport a nedávno svatba se svou láskou. Dokonalý příběh úspěšného muže, co snad všechno má. K celému perfektnímu obrazu „šťastného" života dokončil vysněný dům, koupil drahé sportovní auto, ale to stále nestačilo. Po čase si našel mladou milenku, protože to se v dnešní společnosti "úspěšných"mužů dělá. Poslední půl rok své pracovní tempo stále zvyšoval, aby vydělával ještě víc peněz. Začal se cítit velmi vyčerpaný. Jenže nemohl přece odmítat firemní večírky a zajímavé společenské akce, kde může najít super kontakty pro svou firmu. Nechtělo se mu odkládat oblíbený sport, ve kterém bylo třeba podat nejlepší výkon a nechtěl pak vynechat posezení v baru s kamarády, kde rozebíral svou výhru. Jen stále nechápal, proč se necítí ve své kůži.
Jedno odpoledne přišla rána. Rána z čistého nebe. Ta ho zastavila. Tma. Probuzení v nemocnici po 24hodinách. Diagnoza: lehká mozková mrtvice ve 32 letech. Šok. Nepochopení. Obrovský strach střídal smutek. V nemocnici ležel 2 měsíce. Učil se znovu pomalu jíst a chodit. A jaký to mělo dopad? Milenka ho opustila po pár dnech, nechtěla se zabývat nemocným. A manželka ho opustila do 2 měsíců, protože se dověděla o milence a jejich ročním vztahu. Firmě se příliš nedařilo, neuměl totiž delegovat, a většinu věcí dělal sám…..protože on to uměl přece nejlépe.
Přepadala ho beznaděj. Obrovský strach. Myšlenky, že teď už život nemá cenu. Že už bude jenom hůř. Ale vždy máme volbu. Buď propadnout těmto negativním myšlenkám, litovat se a nechat se vláčet osudem, a nebo vše vzít do svých rukou a zabojovat. Poučit se ze situace a zaujat jiný postoj k životu. Zpomalit. Vážit si věcí a lidí okolo sebe...
Vybral si naštěstí tu druhou variantu. Zabojoval. Nezůstal ochrnutý. Během roku se ze všech svých zdravotních komplikací dostal. Dnes má nový vztah, firmu zmenšil, vzkřísil z toho nejhoršího a pomáhá lidem se stejnou zdravotní zkušeností. Dnes už ví, že je třeba delegovat, že je třeba odpočívat a udělat si čas na sebe a na své blízké, kterých je třeba si více všímat a vážit si jejich pomoci. 

 

Naše tělo je moudré a posílá nám signály každý den. Signály únavy, signály nervozity, bušení srdce, nechutenství. A my stejně jedeme na plný plyn,.. Nechceme slyšet, nechceme vnímat pravdu, kterou někde uvnitř stejně cítíme.
Jenže naše tělo se obelhat nenechá. Když je nejhůř, zastaví nás.
Tak jako jednu starší ženu. Celý život se obětovala pro druhé. Nejvíce pro své děti, svého muže a své staré rodiče. Dřela od rána do večera, aby se všem zavděčila. Znala tento model od své maminky a od své babičky. Taky přece tátovi a dědovi posluhovaly, aby byl klid a  měl je rád. Vždy slýchávala, že na prvním místě je muž a rodina a pak až…
A tak celé roky dělala, co slyšela doma. I když se ji model svých rocičů nelíbil. Její táta nešel často pro sprosté slovo daleko, slýchávala nadávky a hádky a najednou si po letech uvědomila, že u sebe doma slyší něco velmi podobného. Že od svého muže slyší víc výčitek a nadávek, než uznání za to, co pro svou rodinu dělá. Pochvala, na kterou stále čekala, nepřicházela ani od vlastních dětí, o které se tak urputně starala a dělala, co jim na očích viděla. Na odpočinek nikdy nebyl čas. V první řadě je rodina a jejich pohodlí a pak také její práce. A tak to šlo roky stále dokola. Celý svůj život se snažila splnit každé manželovo přání, dělala to, co si přál on. To nejdůležitější v jejím životě byla harmonie a klid v rodině, který sama jako malá nezažila. Celou dobu si přála, aby děti viděly ten správný vzor manželství, aby viděly, že se rodiče nehádají a že se mají rádi. A tak se přizpůsobila. Úplně ztratila sama sebe, svůj názor, svůj prostor.
Až jednoho dne omdlela. Našel ji syn ležet v kuchyni s rozbitou hlavou asi po hodině. Cesta sanitkou ji vyděsila. Přepadla ji panika. Diagnoza zněla - celkové vyčerpání organismu, nedostatek vitaminů, minerálů, stopových prvků, nedostatek spánku a bůh víc co ještě. Ano, po letech sebeobětování, neodpočívání a odkládání sebe samotné na stodevadesáte místo žebříčku priorit přišel ortel. Totální vyčerpání.
Po 3 týdnech v nemocnici, kde nabrala sílu teprve pochopila, že takto dál žít nemůže.
Že musí udělat radikální řez a dát sebe samotnou na první místo. Že musí odpočívat.  Že už není nejmladší,  že nemusí svému okolí, a hlavně sama sobě pořád něco dokazovat. Pochopila, že pokud nedá sebe samotnou a péči o sebe, svoje tělo i mysl na první místo, její tělo to dlouho nezvládne. A tak zvolnila, začala vědomě pomalu měnit zajeté návyky a programy. V jejích očích bylo vidět odhodlání něco konečně změnit.
Nebylo to lehké, nebylo to ze dne na den a jejímu muži se změna nelíbila. Byl zvyklý na absolutní servis, pokoru a oddanost. Po krátké době ji opustil. Ale i přesto, že jejich vztah nevydržel a manžel ji nechal se dvěma dětmi samotnou, nezhroutila se. Sebrala poslední kusy síly a naučila se myslet víc na sebe a říkat si věty typu:
„Udělám to zítra, dneska už nemohu a chci odpočívat a jen tak být.“
„Nelíbí se mi to, nechce se mi tam.“
„Budu ráda, děti, když mi pomůžete s…“
„Udělám to tak, jak to cítím a jak to chci já.“

 

A když i vás potká nějaká ta životní krize a cítíte se vyčerpaní, tak ...jak z té krize ven?
 
Nabízím 5 kroků, jak se s ní poprat:
 
Přestaňte používat slovo musím
Zamyslete se, v jakých konkrétních situacích je používáte a jak často během dne. Nahraďte je slovem mohu nebo chci.
 
Zaujměte správný postoj k situaci
Uvědomte si, že to nejlepší, co můžete pro sebe udělat, je postarat se sami o svou vnitřní svobodu a pohodu. Jen ten, kdo má dostatek vnitřní síly, ji umí efektivně nasměrovat ve svůj prospěch a dokáže tak pomoci ostatním.
 
Poslouchejte své tělo
Uvědomte si signály, které vám zasílá vaše tělo. Kdy a v jakých situacích vás bolí břicho? Kdy nemůžete spát? Jak často vás přepadají různé virózy? Tělo je jen otrokem naší mysli! Jen promítá to, co se vám hodní v hlavě. A všechny vaše strachy, vzteky a smutky projevuje nějakým nepohodlím uvnitř.
 
Minulost změnit nelze
Uvědomte si, že svou minulost nezměníte, proto nemá smysl se o to snažit. A proto ani nemá smysl se v ní šťourat. Pokud se budete k minulosti vracet, dělejte to jen proto, aby vás poučila z vašich chyb.
 
Vše je otázkou vaší volby a každá volba je správná
Vězte, že vše se vám děje na základě vaší osobní volby. I nicnedělání je volba – „nedělat se svým životem nic a dovolit okolnostem (ostatním), aby s vámi hýbali podle libosti.“
To, co člověka paralyzuje a vrhá do beznaděje, je naučený postoj oběti. Jde o pocit vnitřní nesvobody, tlaku a nemožnosti ovlivnit svou životní realitu.
Každá volba, kterou učiníte, je z pohledu budoucnosti správná. Žádná nejlepší volba neexistuje. Vždy jde o to, najít tu nejlepší volbu pro vás. Zeptejetse potichu sami sebe, co OPRAVDU CHCETE a dovolte si dovolit naprostou upřímnost.
 
Asi každý nějakou podobnou krizi nebo vyčerpání ve svém životě zažil. Ale nemusíme to nechat dojít tak daleko, abychom se museli rovnou zhroutit, totálně vyčerpat, a dopadnout na samotné dno, abychom našli sami sebe.
 
Jen blázen čeká jiné výsledky, když opakuje stejné věci…
Naslouchejte své intuici, odpočívejte, užívejete si jara a té úžasné vůně probouzející se přírody…
A když ani to nepomůže, kontakzujte mě a já vás z vaší životní krize pomohu dostat. Více na www.eft-teraputka.cz/objednávka