Hlava mi už praskala ve švech, protože její stěžování jsem slyšela už mnohokrát. Jsem poučena, že neradím, když nejsem tázaná, ale jelikož ze své zkušenosti vím, že pouhé tlachání a stěžování si a „půjčování si mé životní energie“ ji na chvilku sice pomůže, ale nic nevyřeší, posilněna alkoholem, jsem ji zastavila a důrazně řekla:
„Milá zlatá, je to tvůj život, tak se s tím buď smiř a měj ho ráda, nebo ho změň a pracuj na tom, abys ho ráda měla. A nebo se seber a uteč do lesů, jako jsi mi tady už asi pětkrát připomněla.“
Trochu překvapeně koukala, zarytě mlčela, utřela slzy a vstřebávala mou radu. Pak jsem pokračovala ve svém monologu trochu klidněji.
Mohu ti naslouchat, povzbuzovat tě, ráda ti poradím a odblokuji všechen ten nahromaděný vztek, co v sobě máš. Ale pokud si svůj život neuspořádáš tak, aby ti v něm bylo dobře, bude ti v něm špatně a nebude to vina nikoho jiného než tvoje vlastní.
Jasně, že děti se sami nezačnou vzorně chovat a sami od sebe ti najednou pomáhat, bordel v bytě se sám od sebe také neuklidí a tvůj muž se přes noc nezmění v chápavého a naslouchacího chlapíka, který se místo sportovního přenosu bude celý večer věnovat tobě a nebo se pustí do vaření, které před tím nikdy nedělal.
Ale můžeš dětem stanovit nová pravidla a být v nich důsledná. Můžeš říct svému muži, jak se cítíš, že by ti moc pomoho jeho pozornost alespoň 20 min denně. Navrhnout mu dělbu práce a nebo prostě mu sdělit, že pokud nechce, abys skončila v blázinci, obejde se bez teplých večeří.
