Můj muž si udělal papíry na loď. Těšil se jak malé dítě, až poprvé vypluje na Jadran s naší rodinou a našimi dobrými kamarády. Nikdy před tím jsem na velké plachetnici na moři nebyla. Jen kdysi dávno, jako malá holka, na Lipně. Něco ve mě se trochu bránilo trávit tímto způsobem celý týden mé vytoužené dovolené. Ale můj rozum mě uklidňoval a nakonec přemluvil. "Přece rodině a kamarádům nezkazím radost", opakovala jsem si v duchu stále dokola. Všichni, kromě mě, se tolik těšili na dobrodružství! A tak jsem se naladila na těšení a podivný pocit v žaludku jsem přehlížela. Nalodili jsme se a vyrazili na moře. Vše bylo úžasné. Teplo, slunce, moře, hudba, chlazené proseco a skvělí lidé kolem. Idilka:) Jenže pak začalo více foukat a můj muž s radostí v očích začal natahovat plachty. To neměl dělat. Vítr se do nich opřel, loď se nahla na bok a nabrala obrovskou rychlost. Všichni jásali, já nikoliv. V tu chvíli jsem neovládala svou psychiku. Mé tělo bylo ochromené hrůzou s já hystericky křičela. Jediné mé přání bylo, ať okamžitě sundají plachty, nebo se zblázním! Tekly mi slzy a já se nepoznávala. Prostě jsem si nemohla pomoct. Na mé naléhání se plachty stáhly a s kroucením hlav mých nejbližších, jaká jsem to ale hysterka, bylo po dobrodružné plavbě. Vystoupila jsem na břehu, celé tělo se mi třáslo a já byla slabá, jako kdybych složila vagon uhlí. Styděla jsem se za svou reakci, ale nedalo se jinak.
