Před námi jsou poslední dny prázdnin, a tak mě napadlo věnovat je chvíli dětem.

Mnozí z nás jistě děti máte. Někdo ještě úplně malé, jiní školního věku a někteří máte už své potomky dospělé. Ale stále jsou to naše děti, které ovlivňují naše životy a my ovlivňujeme ty jejich. Někdy tak moc, že jim to nedělá dobře a nebo naopak zachrání celý život.

Přemýšleli jste nad tím, zda jsou vaše děti šťastné?

Ptáte se jich? Nebo se jen domníváte, že když plní naše požadavky, na nic si nestěžují, tak šťastné jsou a nic jim nechybí?

Onehdá můj syn psal ve škole úvahu, co pro něho znamená učení a vzdělávání. Co mu učení přináší a k čemu je dobré. Ta úvaha byla skvělá. Překvapil mě, jak krásně píše. Ale nechci vám citovat jeho slohovou práci, jen v krátkosti vypíchnout několik vět, nad kterými jsem pak dlouho přemýšlela. Úvahu začal větou „vím, že vzdělání je pro mě vstupenka pro šťastný život“. Vnitřně jsem se zaradovala, jak je uvědomělý. A pak mě po chvíli čtení zarazily následující věty: „Když jsem byl malý a dostal jsem na základce špatnou známku, tak mi máma řekla, že tímto přístupem k učení, ze mě bude maximálně popelář. Připomínala mi, že s trojkami se na gymnázium nedostanu a to by byla velká škoda.“  Velmi mě překvapilo a zároveň zamrzelo, že si mou větu stále pamatuje. Tato hláška ze mě opravdu vypadla asi před 4 lety, když jsme se trápili nad slovními úlohami a mně ujely nervy. (A nic prosím proti práci popelářů. Vážím si každé práce. ) Text dále pokračoval: „ tak jsem se polekal a snažil se ze všech sil, abych měl lepší známky. Snažil jsem se dostat na gymnázium a podařilo se. Mám totiž velkou radost, když mají mí rodiče radost, hlavně když vidím, jak se usmívají a chválí mě.“

Smutné bylo, že se nezmínil jediným slovem, jestli i on sám měl radost, že se na víceleté gymnázium dostal. Ihned mě napadlo: Dělal to jen kvůli nám? Trápil se s matematikou celé ty zimní večery jen kvůli naší pochvale a úsměvu? Nezeptala jsem se ho snad, jestli také touží jít na gympl, tak jak po tom toužila celá naše rodina? 

 Ano , i já jsem selhala a podlehla nesmyslnému tlaku svého okolí, že víceleté gymnázium je dnes téměř nutnost. Ale ne pro každého. Vnukla jsem mu své přesvědčení, že je to ta nejleší cesta. Ale nebyla. Mýlila jsem se. Jak to dopadlo? Dovíte se na konci článku.

Často máme totiž tendence vkládat dětem své představy. Přesvědčovat je o tom, jaká škola pro ně bude nejlepší, jaké kroužky a sporty pro ně budou skvělé a někdy i jaké zaměstnání si mají vybrat. Jen občas zapomínáme se zeptat těch nejdůležitějších. Našich dětí. Zeptat se zda to, co jsme pro ně vybrali je baví, jestli  jsou šťastní a jak se cítí.

Chovejme s ke svým dětem s úctou, naslouchejme jim i jejich potřebám a touhám. Povídejte jim příběhy, i když to bude možná jen, co jste dnes prožili v práci. Ptejte se jich jak se mají, co se dnes naučily, jaký byl jejich den a se zájmem naslouchejte. Nedělejte u toho dalších 8 činností, jako vaření, koukání na tv a nebo listování v mobilu. Zkuste se vcítit do vlastní situace, když někomu něco vyprávíte a on vás nevnímá a neposlouchá vás se zájmem. Jak se sami cítíte? Já osobně jako nevidielný a nepotřebný debil. Váš zájem nemusí trvat hodiny, stačí chvíle, ale opravdová a soustředěná.

Neopakujme chyby našich rodičů, které nám dávaly mnohdy jen samé příkazy a naše pocity je až tak nezajímaly. Neupozorňujme stále na věci, které dětem zrovna nejdou. Zaměřte se na to, v čem jsou šikovní a nadaní, co je baví a to v nich podporujme. To je to, co děti ocení víc než dokonale naklizený byt, koukání na televizi nebo každý den teplou večeři.

Nedávný americký výzkum zjistil, že mladí chlapci tráví se svým otcem průměrně aktivně 30 min týdně. Ale na svých mobilních přístrojích je to až 2 hod denně. Nemělo by to být naopak?

Pokud si už delší dobu nevíte rady se svými dětmi, vyzkoušejte metodu EFT.

Naše děti také prožívají stejné emoce jako my. Vztek, smutek, radost, strach, i to vše je součástí dětského světa.

Terapie EFT je vhodná jak pro malé školkové děti, tak i děti starší.

Zajímá vás, jak terapie s těmi malými probíhá?

Nejprve je třeba vyslechnout maminku, protože do 6 let věku dítěte jsou spolu matka a dítě propojeny v jeden energetický okruh. Často, když pomůžu mamince, zlepší se i dítě:)

Ale povídám si i s ním. Když je malé a stydlivé, používáme u terapie plyšového medvídka,  a nebo jejich oblíbenou hračku, jako pomůcku. Společně si hrajeme, že medvídek má problém a my mu společně chceme pomoct. U větších dětí je komunikace snažší, ale u dětí do 12 let je dobré si popovídat nejprve  s maminkou.

Co nejčastěji řešíme?

Poruchy učení, koncentrace, neklid, hyperaktivitu, poruchy spánku, noční můry, obavy ze školy, strach ze tmy, duchů a nebo nízké sebevědomí.

No a jak to dopadlo s mým synem na gymnáziu? Nevyšlo to. Trápil se s matikou a paní profesorkou. Neustál ten šílený dril a tlak jako je na většině českých gymnázií. Chodil jako tělo bez duše. Dostával se do úzkostných a stresových stavů, které si myslím, že by 14letý kluk zažívat neměl. Přešel na jaře na úžasnou školu, kde dril a tlak není. Kde se učí jak být hlavně sebevědomý, jak se umět prezentovat, jak být samostatný a pracovat na projektech, které ho zajímají. Naučil se, že je důležitější mít skvělé vztahy s lidmi okolo sebe, jak se k sobě vzájemně a s úctou chovat. Má možnost zaměřit se na to, co mu jde a baví a tomu se věnovat naplno, protože to škola umožňuje. A když se blížily prázdniny, byl smutný, že nebude 2 měsíce ve škole. To bylo poprvé za 8 let.

Je opravdu vzdělání ta zaručená cesta ke šťastnému životu?  Myslím si, že odpověď je někde uprostřed. Rozhodně je důležité se vzdělávat celý život. Ale v oboru, který baví nás. Ne naše okolí.  Protože abychom dělali svou práci skvěle, je důležité studovat a věnovat se tomu,  co milujeme a co nás naplňuje. To mi jistě dáte za pravdu. Takže udělá nás v životě šťastnými návštěva náročných, ale prestižních škol a několik titulů za jménem z oboru, co jsme nikdy dělat nechtěli, do čeho nás rodiče vnutily a co nás nebaví?  Dnes už vím, že nikoliv. 

Je také velká škoda, že se na všech gymnáziích a vysokých školách neučí spíš to, jak se připravit na náš dospělý život, jak obstát v manželství, jak umět dělat kompromisy ve vztazích, jak se umět k sobě chovat s úctou a respektem, aby bylo méně rozvodů a pokažených vztahů, které nás v životě dělají klidnými a šťastnými.

Právě my rodiče ve svých dětech dokážeme vypěstovat zdravé sebevědomí a to tím, že jim dáme bezpodmínečnou lásku. To je ta, kterou si nemusí ničím zasloužit. Ani prací, ani dobrými známkami, ale tak, že je budeme vroucně milovat za to jací jsou.

Mazlete je, objímejte, zajímejte se o ně, povídejte si spolu, naslouchejte jim a důvěřujte, dokud je čas.

Hlavně ať jsou naše děti šťastné:)