Radši se moc netěš, nebo to nevyjde.

Znáte tyto věty? „Radši se nebudu těšit, nebo to zase nevyjde.“ „Neříkej to nahlas, zakřikneš to!“ Proběhly někdy ve vaší hlavě? V mé tedy určitě. A to mnohokrát. Já myslím, že je známe všichni velmi důvěrně. Čím víc jsme se na něco těšili, plánovali, tak to pak nějak nevyšlo, nebo nedopadlo přesně dle našeho plánu a přišlo zklamání. A protože jsme dostali strach, že by se situace mohla opakovat, odůvodnili jsme si to slovy: „Asi jsem to zakřikl, neměl jsem se těšit…“

Pamatuji si chvíle, když jsem měla opravdu malé děti a trávila s nimi celé dny doma. Přiznávám, že ne vždy mě tyto dny naplňovaly. Miluji akce, přátele, a nesnáším stereotyp. Jenže ten bohužel s malinkými dětmi nastane, ať chceme či nikoliv. Vždy, když se plánovala naše dovolená, zajímavý víkend, hory, prostě cokoliv, co by mě vytrhlo z každodenního stereotypu v našem domě, tak to nějak nevyšlo.

Mohl za to můj vnitřní strach, který mě někdy až paralizoval. Myslela jsem jen na to, co když nikam nepojedeme, co když děti onemocní… A hádejte, jak to většinou dopadlo? Děti onemočněly a nikam se nejelo. Čím to je, že se věci pokazí? Je to tím, že naše přání jsou podbarvena strachem. Našimi velkými obavami. Sami si programujeme v hlavě nezdar. Negativní myšlenky.

Věděli jste, že nám hlavou denně proběhne až 60 000 myšlenek? Ale bohužel mezi nimi převládají i ty negativní. Jsou v nás totiž lépe zabydlené než ty druhé, ty pozitivní. Naše myšlenky prostě utvářejí naše životy, náš každý den, naše jednání a konání. Pokud jsou negativní a plné strachu, tak je cítíme silně i ve svém těle. Proč se stále bojíme, že se něco stane? Kde je příčina? Naše strachy se rodí ze špatné zkušenosti a našich vnitřních bloků. Toho všeho se dá zbavit.

Jednoduše přestaňme stále plánovat vše do puntíku a stále odčekávat, že se náš plán vyplní. Očekávat od druhých, že udělají něco, co si v duchu přejeme, že nás pochopí...Ale když jim své pocity a potřeby nesdělíme, nenapadne je to. Nevidí do naší hlavy:)

Často přichází zklamání, když naše očekávání nejsou naplněna. Znáte ty pocity?

Nevím jak vás, ale mě často zaráží, že i přesto, že si žijeme docela v blahobytu, máme spousty příležitostí, jsme obklopení nejmodernějšími technologiemi a na vše máme moře aplikací, proč stále nejsme šťastní?

Mám pro vás jednu z možných odpovědí na velkou část této zapeklité otázky.

Stalo se mi to docela nedávno. Byl pátek podvečer, končila jsem jeden ze svých seminářů, loučila se s nadšenými účastníky, poklidila nádobí, protáhla se po celém dni, dopila kávu a zamykám kancelář. Těším se na večer s přáteli, na společnou večeři a chladný drink v naší oblíbené restauraci.

Děti měly být u svých kamarádů na noc, alespoň mi to muž slíbil, že vše zařídil. Prostě se těším a cestou v autě přemýšlím, co si obléknu na sebe a co dobrého si dám k jídlu. Vstoupím do domu a během několika sekund cítím, že vše bude jinak. Dcera zůstala doma. Kamarádka prý jela k babičce. Syn je pryč a můj muž také. V kuchyni na stole jsou špinavé talíře, několik ulepených skleniček od šťávy a spousta nádobí ve dřezu. Ze zahrady na mě zírá hladový a nevyvenčený pes.

Kouknu se na mobil, kde mi cinkla zpráva od mého muže: „Hrajeme ještě jeden set a pak jdeme s klukama na jedno. Kámoši to zrušili, jejich syn má teplotu.“ Začalo to ve mě bublat jako v sopce před výbuchem. Vztek se mi hrnul do hlavy, pak ho vystřídal smutek a pak… Asi si dovedete představit mé zklamání, které sílilo ve vztek a naštvání.

Ale kam tím mířím?

Jedním z největších problémů, kterým trpíme, jsou naše neustálá očekávání. Máme jich spoustu, všude a na všechno. Vůči našim partnerům, dětem a jejich skvělým známkám ve škole, o jejich fungování doma, o jejich chování a prostě o tom, jak by to všechno mělo být. Ale ono to ne vždy tak je.

V ten páteční podvečer jsem si vztek vybila trochu na dceři, že neuklidila ten binec v kuchyni, šla jsem se uklidnit ven se psem, hned jsem něco zhltla vestoje přímo u otevřené lednice, převlékla jsem se do domácího úboru a šla se koukat na tv, kde nic nedávali. V duchu jsem si pro sebe nadávala: „No jo, tak já celý týden pracuju a ani na tu společnou večeři nejdeme, přijdu domů a je tu jen bordel, který nikdo neuklidí a můj muž se jde bavit s kamarády na pivo.“

Pokud ale realita našemu očekávání odpovídá, pak jsme spokojení, šťastní a veselí. Když však neodpovídá, jsme vykolejení, naštvaní a nespokojení. Pokud se věci neodehrají přesně tak, jak jsme si je naplánovali, budeme zklamaní a pocítíme křivdu.

Jak s tím pracovat?

Někdy totiž stačí změnit jedno slovo a místo slova OČEKÁVÁNÍ je dobré pracovat se slovem MOŽNOST, nebo ještě lépe MOŽNOSTI. I tu svou představu příběhu můžeme nechat stejnou, jen je potřeba změnit svůj přístup. Říct si v duchu: líbilo by se mi, kdyby to bylo takto, ale není to nutnost. Právě díky slovu MOŽNOSTI máme otevřenou perspektivu a záložní alternativu, že se událost může odehrát i jinak. :)

To, co vám tím chci říct, je schopnost počítat i s jinými možnými alternativami a cíleně si tak udržovat spokojenost za každé situace.

Až přijdu příště večer domů, bude tam naštvaná dcera, které večer nevyšel a můj muž bude na tenise, vezmu si z toho jen to dobré. Půjdeme společně na dlouhou procházku, popovídáme si, uděláme si lívance, které milujeme, pustíme si k tomu nahlas hudbu, která se nám dvěma líbí, já si dám sklenku chlazeného vínka, povečeříme spolu na naší terase a pak mrkneme na nějaký romantický film.

Rada závěrem, vyzkoušejte na sobě. Zeptejte se sami sebe a uvědomte si: Vůči komu mám svá očekávání? Jaký tip očekávání mívám a v jakých situacích? Jakou jinou možnost mám, aby mi bylo dobře, když má představa úplně nevyjde?